Správce daně pro výklad pojmů nemůže automaticky využít tuzemskou právní úpravu. Nemůže tak učinit v případech, kdy je možné aplikovat smlouvu o zamezení dvojího zdanění, která je uzavřena mezi jednotlivými státy. Nejvyšší správní soud uvedl, že je nezbytné provést výklad z mezinárodní smlouvy společně s využitím komentáře k Vzorové smlouvě OECD. To vše musí správce daně uvážit i s danými principy práva mezinárodního.

Nejvyšší správní soud se věnoval poskytování úvěrových transakcí mezi tuzemskou a zahraniční společností. (rozsudek 2 Afs 40/2018). Tuzemská společnost platila z přijatých úvěrů příslušné úroky. Z těchto úroků pak byla sražena 15% daň podle zákona o daních z příjmů. Tuzemská společnost následně po finančním úřadu nárokovala sraženou částku daně na základě uzavřené smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Velkou Británií. Finanční úřad odmítl žádost tuzemské společnosti o vrácení daně. Učinil tak, neboť na příslušné úroky aplikoval výjimku z obecného pravidla v článku 11. Výjimka uvádí, že v České republice může být zdaněn úrok přesahující částku, kterou by si mezi sebou smluvily osoby bez zvláštního vztahu.

Nejvyšší správní soud se s rozhodnutím správce daně neztotožnil. NSS uvedl, že není možné odděleně interpretovat pojmy mezinárodní smlouvy prostřednictvím lokálních konceptů upravených v zákoně o daních z příjmů. Zmíněný rozsudek kromě jiného obsahuje klíčovou informaci – pojmy ze smlouvy o zamezení dvojího zdanění je nezbytné vykládat ve smyslu příslušné mezinárodní smlouvy s využitím dalších relevantních nástrojů (například interpretační principy z Vídeňské úmluvy o smluvním právu a komentář k Vzorové smlouvě OECD). Definice legislativy ČR jsou pro výklad neurčitých pojmů v rámci mezinárodní smlouvy relevantní. Ovšem není možné je automaticky nahrazovat bez posouzení účelu předmětného ustanovení smlouvy a jiných souvislostí.

Nahlédnutí rozsudku viz https://bit.ly/2C40b6n

Příspěvek NSS upravil přístup k výkladu smluv o zamezení dvojího zdanění pochází z Parker & Hill